Kde se dalo co dělat, tam jsem byl já

Kopačky, brankářské rukavice, fotbal. Neodmyslitelná součást současného života Adama Zadražila. Před lety však jeho sportovní svět vypadal docela jinak. „Byl to takový paradox, protože u nás v rodině nikdo nikdy fotbal nehrál. Moje rodina je motokrosová, všichni jezdili na motorkách,“ přibližuje rodinné prostředí. A sám rodák z jihočeského Chýnova? Ten měl pohybu na rozdávání už od malička. „Byl jsem braný za takové hyperaktivní dítě, které chvíli neposedělo. Kde se dalo co dělat, tam jsem byl já,“ vzpomíná královéhradecký brankář na své dětství.

Sportování tak pro malého Adama bylo každodenní samozřejmostí. Vedle motokrosu se věnoval také bikrosu, v němž dokonce dosáhl na republikový úspěch. „Myslím si, že mi bikros docela šel, možná víc než motokros. V dětské kategorii jsem byl i vicemistrem České republiky,“ popisuje milník v dalším z jeho koníčků. Ačkoliv se Zadražil pohyboval ve sportovním prostředí od útlého věku, cesta k fotbalu nebyla tak přímočará, jak by se mohlo zdát. Ke kulatému nesmyslu jej společně se starším bratrem přivedl až dědeček. „Když jsme byli malí, děda nás přihlásil do fotbalového oddílu u nás v Chýnově, abychom dělali nějaký sport, a jen neseděli doma u počítače.“ O žádné velké fotbalové ambice tak tehdy nešlo, hlavním cílem bylo dopřát oběma chlapcům pravidelný pohyb.

S přibývajícím věkem však přišlo nevyhnutelné rozhodnutí, kterému ze sportů dát přednost. „Museli jsme si říct, že si vybereme jeden sport a tomu dáme sto procent, protože nešlo bojovat na více frontách a dělat všechno napůl. Takže jsme si vybrali fotbal. A asi to byla dobrá volba.“ Láska k motorkám ale malému fotbalistovi zůstala a zkušenosti z motokrosových tratí si překvapivě přenesl i mezi tři tyče. „Naučilo mě to nějakým způsobem padat. Člověk jezdil na nerovném terénu, kde je ten pád častý. A v bráně se člověk nemůže bát padat a skákat po balónu.“

Samotné brankářské rukavice však Zadražil oblékl až po několika fotbalových oklikách. „Byl jsem vytažený do Táborska, kam si mě vzali do útoku. Pak jsem paradoxně hrál stopera a nakonec jsem skončil v bráně,“ mluví o tom, jak probíhala jeho cesta do brankoviště. „Brankář se zranil a já jsem byl v tu dobu takový vytáhlý oproti ostatním klukům, takže jsem si tam stoupnul. Párkrát mě to šťastně trefilo do hlavy, do ruky a trenérovi se to tak zalíbilo, že mě tam nechal už navždycky,“ dodává.

Vyrůstal jsem přírodně

Mezi třemi tyčemi tak Adam našel své místo, brankářskému řemeslu se ovšem musel zpočátku učit především po svém. Zatímco řada nadějných fotbalistů vyrůstá pod dohledem trenérů ve velkých akademiích, Zadražil se na cestu mezi profesionály vydal poněkud odlišným směrem. „S brankařinou jsem začal poměrně pozdě a na začátku jsem neměl ani adekvátní gólmanské tréninky. Nikdo se mnou neprobíral, co dělám špatně a co dobře. Takže jsem vyrůstal tak nějak přírodně.“

„Prvního brankářského trenéra jsem měl až někdy v patnácti letech v A-týmu Táborska, a přesto se mi podařilo dostat se do ligy,“ vzpomíná královéhradecká jistota v brance. Kromě zdokonalování fotbalových dovedností jej ale čekala také další výzva, musel si najít své místo mezi zkušenějšími spoluhráči. Opřít se přitom mohl o zásady, ke kterým jej doma vedli už od dětství. „Rodiče chtěli, abychom byli slušně vychovaní. Věděli jsme, jak se máme chovat vůči autoritám.“

A právě respekt ke kabinové hierarchii, která podle něj bývala ještě přísnější než dnes, mu přechod mezi dospělé výrazně usnadnil. „Starší hráči po mladých požadovali nějaké věci a já jsem to plnil v pohodě, protože jsem na to byl zvyklý – poslouchat, neodmlouvat a dělat to, co se má. Myslím si, že mi to pomohlo. V poměrně mladém věku jsem si v kabině našel své místo a brali mě za sobě rovného.“

Hradec mi možná zachránil kariéru

Právě v Táborsku začal Zadražil postupně sbírat zkušenosti s dospělým fotbalem, které mu později otevřely dveře do vyšších pater tuzemské kopané. Po letech strávených v jihočeském klubu zamířil na půlroční hostování do Viktorie Plzeň. Příležitost, která se zprvu jevila jako velký kariérní posun, však nakonec skončila nečekaným zklamáním. „Myslel jsem si, že tam zůstanu, protože to hostování bylo s opcí. Nestalo se tak, byl to pro mě šok. Vrátil jsem se do Táborska, kde už ale nepočítali s tím, že se vrátím, a měli jiné gólmany.“

Právě v této nejisté chvíli zazvonil telefon. Na druhém konci se představil tehdejší sportovní ředitel Hradce Králové Jiří Sabou, který rozhovor otevřel poněkud netradiční otázkou. „Zeptal se mě, jestli chodím na ryby. Pak dodal: ‚Když mi seženeš dva kapry, mohl bys jít hrát k nám do Hradce,‘“ přibližuje humorný začátek telefonátu gólmanská jednička Votroků. „Byl jsem hrozně zaskočený a říkal jsem si, jestli si ze mě nedělá srandu,“ dodává. Z nečekaného telefonátu se však nakonec vyklubala příležitost, která zásadně ovlivnila jeho další fotbalové kroky. „Jsem rád, že mi tehdy zavolal. Myslím si, že to byl dobrý krok v mé kariéře a Hradec mi ji možná trochu zachránil. Kdyby mě tehdy nevytáhl z druhé ligy, třeba bych tam byl dodnes.“

Příchod pod Bílou věž ovšem ještě neznamenal jisté místo v základní sestavě. Zadražil dobře věděl, co obnáší čekání na příležitost. Už v Táborsku se jako sedmnáctiletý mladík ocitl ve stínu zkušenějších gólmanů a musel se smířit s tím, že jeho chvíle teprve přijde. „Samozřejmě jsem byl naštvaný, že nechytám, ale nikdy jsem to nedával najevo vůči ostatním klukům. Vždycky jsem se snažil chovat profesionálně,“ vysvětluje brankář nosící dvanáctku na dresu. O to více si dnes váží přístupu svých brankářských kolegů v Hradci. „Jsem rád za to, jací Páťa Vízek a Vagy jsou. Ačkoliv by mohli být naštvaní, že nemají takové vytížení, jaké by chtěli, nikdy jsem od nich nepocítil žádnou zášť nebo negativitu. Jsem jim za to vděčný. To, jak jsem se kdysi choval já, se mi teď vrátilo tady v Hradci.“

První měsíce v královéhradeckém dresu se ale neobešly bez komplikací. „Když jsem přišel, byl to takový krkolomný začátek. Měl jsem často taková vtipná zranění, třeba když jsem si ukopl na benzině palec a nemohl jsem chytat. Tak to si pak pan Sabou nahoře drbal hlavu, koho to sem přivedl.“ Důležitý okamžik přišel až s pohárovým utkáním proti pražské Slavii, v němž dostal příležitost předvést svou brankářskou magii. Ačkoliv Votroci prohráli, Adam svým výkonem zaujal. Teprve později přitom přiznal, že do zápasu nastoupil s natrženým vazem v kotníku. „Věděl jsem, že je to pro mě taková šance, že nemůžu říct: ‚Ne, nejdu chytat, půjdu, až zase někdy ta šance přijde.‘ Takže jsem věděl, že to odchytám.“

Po zotavení a zimní přípravě přišla vytoužená odměna. „Tehdy se trenér Kotal rozhodl, že pro jarní část půjdu do brány já. Od té doby jsem kromě posledního zápasu minulé sezóny nevynechal jediné mistrovské utkání.“ Z brankáře, jehož budoucnost byla ještě nedávno nejistá, se tak stala jednička Votroků.

Dcerce je jedno, kolik jsem dostal gólů

S pozicí brankářské jedničky však přichází také pořádná dávka odpovědnosti a psychického tlaku. „Když udělá útočník chybu, je za ním dalších deset lidí, kteří to mohou ještě napravit. Kdežto já když udělám chybu, tak to z většiny procent končí gólem,“ hodnotí náročný úděl gólmanského řemesla. „Člověk musí být odolný a z té chyby se nesesypat po zbytek zápasu. Každý dělá chyby, nikdo není neomylný.“

Přestože se Zadražil naučil s tlakem vyrovnávat, porážky stále kouše těžce. „Prohrávání není úplně můj šálek kávy,“ směje se. Nejlepší lék na nepovedená utkání přitom nachází daleko od fotbalového trávníku, doma u manželky a malé dcery Olivie. „Přijdu domů a mám tam ženu a dcerku, které je jedno, jestli jsem dostal pět, deset nebo dvacet gólů. Ta se na mě pořád směje a člověk si uvědomí, že jsou na světě důležitější věci než jeden prohraný zápas,“ přibližuje šestadvacetiletý fotbalista, pro kterého se otcovství stalo velkou životní školou. „Docela se učím trpělivosti. Někdy jsem výbušný, ale u ní dokážu být klidný. Učí mě, že přístup k malému člověku musí být jiný než k dospělému.“

Kromě rodinného zázemí nachází svůj klid také v přírodě. K rybaření přičichl už jako malý chlapec, později jeho srdce získala myslivost. Právě pobyt v lese mu umožňuje na chvíli zapomenout na fotbalové starosti. „Člověk má možnost si pročistit myšlenky. Je obklopený tichem a přírodou a je to skvělý relax. Na to nedám dopustit.“

S myslivostí se navíc pojí i jedna oblíbená tradice královéhradecké kabiny. Čas od času totiž Adam svým spoluhráčům obstará zvěřinu na společný oběd. „Tak jednou za půl roku něco v lese ulovím a pak si dáme v kabině nějaký ten guláš, aby mi kluci věřili, že do lesa nechodím jenom sbírat houby,“ směje se brankář, který naposledy spoluhráčům dopřál srnčí.

Byla to skvělá jízda. Na evropské večery se nezapomíná

Zatímco ještě před několika lety neměl Adam Zadražil jistotu, kudy se bude jeho fotbalová cesta ubírat, dnes má za sebou zážitky, na které jen tak nezapomene. S Votroky totiž prožil mimořádně vydařené jaro, které vyvrcholilo návratem Hradce Králové do evropských pohárů. A právě na tyto okamžiky si vzpomněl jako první, když přišla řeč na nejsilnější zážitek v černobílém dresu. „Určitě bych zmínil tu jarní jízdu, kdy se nám povedla dobrá série výher, která zařídila, že jsme byli v top šestce. Vyvrcholilo to tím, že se nám povedlo zvládnout těžké utkání a zařídili jsme po třiceti letech Evropu.“

Královéhradecká pohádka pak pokračovala na stadionech soupeřů, jejichž jména mají na evropské scéně pořádný zvuk. „Byla to skvělá jízda jak pro nás hráče, tak pro fanoušky. Těžké zápasy na velkých stadionech, ať už to byl Besiktas, Panathinaikos, nebo Tromsö. Na to rád vzpomínám a přál bych si to zažít znovu.“

Jeho vlastní příběh přitom ukazuje, že ani začátky mimo velké akademie nemusí být překážkou na cestě za fotbalovým snem. A právě mladým hráčům, kteří o podobné kariéře teprve sní, má královéhradecký brankář na závěr co vzkázat.

„Ať si jdou za svými sny a věří v sebe sama, protože to je nejdůležitější. Dnešní svět je často plný negativity a kritiky, kterou mladí kluci ne vždycky ustojí. Může jim to vzít něco, co v sobě mají a co by mohli ukázat světu. Jejich sny se pak nesplní ne proto, že by sami nechtěli, ale protože jim nevěřilo okolí a oni tomu podlehli. Mně taky říkali, že na to nemám, že chytat na profesionální úrovni nikdy nebudu. Takže nekoukat doleva doprava, věřit sám v sebe a udělat pro to maximum. Pak si člověk může stoupnout před zrcadlo a říct: Ano, zkusil jsem to, něco jsem tomu obětoval.“

Článek si můžete pustit také v audioverzi.